Kvůli létajícím veverkám zbudovali tunely… Na kolikpak asi dohromady vyšly náklady na všechny ty školy, které tu pozavírali, ve srovnání s jednou dálnicí?… A teď pár slov k těm létajícím hlodavcům. Bydlím v tomhle kraji celý svůj dlouhý život a nikdy jsem jedinou létající veverku nezahlídl… Kdos viděl létající veverku, zvedni ruku. Ten okřídlený hlodavec je výplod lidské fantazie, stejně jako sněžný muž, Superman a krokodýl… PS: Prověřil jsem veverku v lexikonu zvířat. Je to krysa s trochu huňatějším ocasem a není na ní vůbec nic roztomilého.

Tuomas Kyrö: Mrzout (Argo 2017), přel. Ema Stašová

Od známého mrzoutského humoristy, který si nebere servítky, asi nelze očekávat, že mu bude čehokoliv líto natolik, aby připustil, že snad není špatně, když se v zodpovědné společnosti při stavbě dálnice k lecčemu přihlíží. Nebo že to dokonce bude považovat za roztomilé (možná ale autor nemá ve svém lexikonu fotku mláďat, která už také mají své miniaturní padáčky). Z Kyröho „povídky“ Tunel je navíc zřejmá neznalost, jíž se ovšem autor od běžného Fina vůbec neliší. Přitom píše o jednom z nejúžasnějších finských savců, jehož unikátnost není dána jen zmíněným „létáním“, ale také tím, že kromě Finska v rámci Evropské unie žijí nepatrné populace už pouze v Estonsku a Lotyšsku.

Drobný „létající“ hlodavec se sice finsky jmenuje liito-orava a anglicky Siberian Flying Squirrel, ale blízký příbuzný naší veverky to vlastně není, což lépe vystihuje český název poletuška slovanská (v zoologickém systému má veverka obecná blíž například k svišťovi). Na drobné šedé poletušce zaujmou hlavně ohromné oči, což je známka soumračné a noční aktivity. Jinak je to zvířátko nenápadné, skrytě žijící a výrazně menší než veverka, připomíná spíš velkého plcha. Tedy celkem nezajímavá „krysa s trochu huňatějším ocasem“, ale jen do okamžiku, než se rozletí a vypadá jako kuchyňská chňapka. Aktivního letu jsou ovšem ze savců schopni jedině kaloni a netopýři, kteří také jako jediní mají skutečná křídla. Poletuška se naproti tomu jen snáší klouzavým letem, k čemuž jí jako padák slouží kožní lemy na bocích, které má natažené mezi předníma a zadníma nohama; s jejich pomocí dokáže doplachtit i přes 30 metrů. Během seskoku poletuška kormidluje ocasem i nohama a před kolmým dosednutím na kmen stromu její „křídla“ skvěle zafungují jako přistávací klapky letadla.

Ve Finsku poletušky ubývají již od poloviny dvacátého století a tempo úbytku se stále zrychluje – jen za posledních deset let populace poklesla téměř o čtvrtinu. V žádné oblasti Finska nejsou počty stabilní a areál poletušek ustupuje východním směrem – původně zřejmě žily i ve Švédsku. K životu totiž potřebují vzrostlý smrkový les s výraznou příměsí listnatých stromů, zejména olší a bříz (sbírají si jehnědy do zásoby). V takovém lese je také hodně dutin po datlech, kde si dělají hnízda. V Evropě je sice Finsko ekologickým premiantem, ale i zde už je moderní lesní hospodářství stále více založené na jehličnanových monokulturách a smíšené lesy silně ubývají. Poletušky, které nezvládají přesun po zemi, uvízly ve stále se zmenšujících ostrůvcích původního lesa, takže populace nejsou propojené.

Podle pokynů finského ministerstva lesnictví a zemědělství je třeba respektovat zákaz kácení v okruhu 30 metrů od známého hnízda a musí také být zachován koridor do jiné části lesa, aby se poletušky neocitly v izolaci. Stavbaři dálnice, o které se zmiňuje T. Kyrö, se tedy zachovali přesně tak, aby to poletuškám v této hrozivé situaci ještě dál nepřitížilo, protože dálnice by pro ně byla nepřekonatelnou překážkou, a pokud snad i překonatelnou, tak jistě smrtelně nebezpečnou.

Jiří Hrubý

 

Ohrožená poletuška slovanská (Pteromys volans) byla zvěčněna i na poštovní známce:

 

Obrázky – zdroj: wikimedia commons

 

Krátký dokument zaznamenal i plachtění poletušky: