V první polovině 20. století patřilo Finsko k olympijským velmocím a pravidelně si z letních her odváželo kolem dvaceti medailí. Nejinak tomu bylo i v Londýně roku 1948, kdy Finsko skončilo v celkovém pořadí zemí na 6. místě s osmi zlatými, sedmi stříbrnými a pěti bronzovými medailemi. Vedle famózních gymnastů, oštěpařů a zápasníků k celkovému výsledku výrazně přispěli i finští umělci – londýnská olympiáda byla totiž poslední, na níž se soupeřilo i v takzvaných uměleckých soutěžích (architektuře, literatuře, hudbě, malířství a sochařství).
Tradice uměleckých soutěží na letních olympijských hrách byla zahájena ve Stockholmu 1912. Na svou první medaili v těchto disciplínách si ale Finové museli počkat až do roku 1936, kdy zlato vybojoval spisovatel Urho Karhumäki za román s olympijskou tematikou Avoveteen (Na volnou vodu), který byl o tři roky později zfilmován Orvem Sakarikivim. Paradoxem je, že román vypráví o běžci, který zvítězí na helsinské olympiádě roku 1940 – kvůli druhé světové válce se ale hry ve finském hlavním městě konaly ve skutečnosti až o dvanáct let později.
Opravdová medailová žeň v uměleckých soutěžích pro Finy přišla právě až v Londýně v létě 1948. Architekt Yrjö Lindegren, spoluautor olympijského stadionu v Helsinkách (1938), zde získal zlato za městské plánování (sportovní komplex ve východofinském městě Varkaus) a jeho kolega Ilmari Niemeläinen ve stejné disciplíně bronz (sportovní komplex v severofinském Kemi). Stříbro za orchestrální skladbu Karhunpyynti (Lov na medvěda) vybojoval Kalervo Tuukkanen. A poslední medaili, zlatou, přidala za lyriku spisovatelka Aale Tynni.
Aale Tynni (1913–1997) patřila k významným finským lyrickým hlasům 20. století, který zněl přes padesát let, od konce 30. až do počátku 90. let. Dvě desítky sbírek vyznačující se psychologickou hloubkou a často těžící z baladických a pohádkových motivů doplňuje úctyhodné dílo překladatelské. Do finštiny převedla mj. básně Edith Södergran, Shakespearovy Sonety, staroseverskou poetickou Eddu, Longfellowova Hiawathu a velké množství světových básníků pro nejrůznější antologie.
Londýnských olympijských her se Aale Tynni zúčastnila s lyrickou skladbou Hellaan laakeri (Vavřín Hellady; soutěžní texty mohly být dodávány v jakémkoli jazyce spolu s anglickým nebo francouzským překladem). Sama autorka báseň údajně nepovažovala za nijak výjimečnou, ovšem porotu text zaujal natolik, že básnířce přiřkla zlatou medaili. Báseň opěvuje vavřín, symbol olympijských her, který v sobě zároveň nese tragický podtext příběhu o Apollónovi a Dafné. Mužská síla a zápolení jsou tak nápaditě propojeny s křehkostí nedosažitelné ženy a obojí se spájí v androgynii starořeckého boha umění. S kořeny pevně ukotvenými v hrdinské zemi natahuje vavřín větve a listoví k nebeské modři. Člověka pohled do koruny hrdého stromu, který se sklání jen před vítězem, omámí. A ve stínu vavřínu se soupeří o poctu nejvyšší.
Pro čtenáře znalé finštiny přikládáme originální text, ostatní mohou obdivovat alespoň precizní práci s rýmem a metrikou:
Oi Hellaan laakeri ylhäinen,
sinä ikävöity puu!
Kädet ylitse vuosituhanten
sinun lehviis kurkottuu.
Miten ylhäällä hohtaen kruunaavat
ne varttasi korkeaa!
Olet ylpeä puu: sinä kumarrat
vain voittajaa.
Oi kauneuttasi, ylhäinen,
oi loistoas ankaraa!
Sinut kasvatti tanner sankarien,
pyhä, puolustettu maa.
Sydän veltto ja tahto miehuuton
sinun kilpaasi karttakoon:
sinun kotisi Termopylai on
ja Maraton.
Oi Hellaan laakeri ylhäinen,
sinä ylistetty puu!
Sinun korkeuttasi katsoen
sydän alati huikaistuu.
Ylös sineen, loistava, nostat pään,
vaan juuresi maassa on,
ja lehvies alla leikitään
kisa uljas, ajaton.
Michal Švec
Básnířka a překladatelka Aale Tynni na terase své chaty, 1948.
Obrázky – zdroj: Wikimedia Commons, wikipedia.org
Báseň – zdroj: ksml.fi