„Když se počala země pozvolna zvedati, byla ona jezera, která byla původně zálivy, fjordy mocného severního moře oddělena a ztratila s ním spojení. (…) Která zvířata nemohla včas ustoupit, nemohla potom více doraziti k moři.“

Těmito slovy popisuje klasik systematické zoologie Alfred Brehm vznik poddruhu tuleně kroužkovaného saimaaského s latinským názvem Pusa hispida saimensis  po skončení doby ledové před přibližně osmi tisíci lety. Tento poddruh tuleně, který poprvé popsal finský zoolog Oscar Nordquist v roce 1899, je jedním z mála žijících ve sladké vodě a také jedním z celosvětově nejohroženějších. Vyskytuje se pouze v největším finském (a čtvrtém největším evropském) jezeře Saimaa na jihovýchodě země, a to hlavně v jeho středu na sever a jih od města Savonlinna.

Tuleni tohoto poddruhu se dožívají průměrně 20 let, bývají 130–145 centimetrů dlouzí a váží 50–90 kilogramů (v závislosti na ročním období). Mají tmavě šedou barvu a na osrstění světlé obrazce ve tvaru kroužků. Jelikož žijí ve specifických podmínkách, tedy v zakalenějších vodách s mnoha labyrinty při dně, museli se jim přizpůsobit – mají tak větší oči i mozek než jejich příbuzní z moří.

Kromě období jarního línání, kdy se tuleni povalují na pobřežních balvanech a nepřijímají potravu, sežerou za den několik kilogramů menších ryb, především druhů žijících v hejnech jako jsou bělice, korušky, okouni a síhové. Dospívají ve 4–5 letech. Samice rodí na konci února vždy jedno mládě. Tuleni stráví 60 až 80 % života pod vodou, mohou se potopit až na 20 minut a mohou ve vodě i spát. Mimo období rozmnožování se dospělý tuleň potuluje do vzdálenosti až několika desítek kilometrů, přesto ale bývá svému domovskému místu velmi věrný, neboť každý rok mladé vyvádí na stejném břehu. Podobný sladkovodní poddruh tuleně kroužkovaného (P. h. ladogensis) žije také v Ladožském jezeře.

Největší hrozbou jsou pro tuleně rybářské sítě, do nichž se mláďata i dospělí jedinci často zapletou a uhynou. Přežití mláďat ohrožuje rovněž úbytek sněhu a ledu v důsledku klimatické změny, neboť se rodí v jeskyňovitých úkrytech vyhloubených ve sněhových závějích na pobřežních skaliskách. Zvláště v období rozmnožování tuleně ruší přítomnost lidí, především používání sněžných skútrů. Zvířatům neprospívá ani nárůst počtu návštěvníků jezera v době dovolených či změny výšky jeho hladiny v důsledku regulace. A jako každá malá – a navíc značně roztroušená – populace jsou tuleni ze Saimaa ohroženi mj. i oslabením genetickým.

K ochraně tuleně byl zřízen národní park Linnansaari. Vedle úřadů se na ní podílí Světový fond na ochranu přírody ve spolupráci s Východofinskou univerzitou, sponzorujícími podniky i občany, rybáři a také dobrovolníky. Z některých částí Saimaa v minulosti tuleň již vymizel, ale v posledních letech se do nich znovu začal navracet. To bylo možné díky místnímu dobrovolnému i zákonem nařízenému omezování rybaření, především nahrazení tuleňům nebezpečných sítí a vrší návnadami neškodnými, každoročně vyhlašovanému klidovému období v době rozmnožování a přizpůsobení územního plánování a výstavby životu tuleňů. Důležitou součástí ochrany je také provádění osvěty ve školách, u obyvatel a letních návštěvníků jezerního regionu a v médiích a v neposlední řadě také výzkum života tohoto tuleního poddruhu.

Tuleň ze Saimaa, který býval zobrazen na finské pětimarkové minci z roku 1993, zůstává i přes jistý nárůst populace v posledních letech na odhadovaný počet okolo 360 jedinců nadále velmi ohrožený a ochranu bude potřebovat ještě dlouho.

 

Jan Dlask

 

Slovníček pro finštináře:

hylje – tuleň

norppa, kiehkuraishylje – tuleň kroužkovaný

saimaannorppa – poddruh tuleně kroužkovaného z jezera Saimaa

kuutti – mládě tuleně, tuleňátko

 

Tuleň jménem Pullervo cvičí jógu – zkuste to taky!

https://wwf.fi/en/saimaaringedseal/

 

obrázek – Wikimedia Commons