Při vyslovení pojmu „létající Finové“ dnes většině lidí vytanou na mysli především finští mistři volantů nebo nebojácní skokani na lyžích z let nedávno minulých. A nutno dodat, že tyto asociace zdaleka nepostrádají své oprávnění. Rallye stejně jako formule 1 si v zemi tisíce jezer vydobyly výjimečné renomé, stačí zmínit jména jako Ari Vatanen, Juha Kankkunen, Tommi Mäkinen, nebo Keke Rosberg, Mika Häkkinen, či Kimi Räikkönen a fanoušci rychlých kol a silných motorů mají hned jasno. Také skokani na lyžích v čele s Mattim Nykänenem a Jannem Ahonenem zanechali na sportovním poli stopu více než výraznou. Přesto byl výraz „létající Finové“ původně určen finským běžcům na středních a dlouhých tratích.

Stejně jako jiné malé národy žijící v rámci velkých nadnárodních monarchií (mezi nimi např. Češi), i Finové se snažili na počátku 20. století prosadit svoji národní identitu. Sportovní kluby se staly ideálním místem pro sdružování finské mládeže, přičemž společné sportování vedlo nejen k utužování tělesné kondice, ale i pocitu národní sounáležitosti a hrdosti. Sport se tak stal jedním z ideálních prostředků, jak propagovat Finsko na celosvětové úrovni. Již na olympijských hrách v Londýně (1908) měli Finové vlastní výpravu, přestože jejich země ještě byla součástí carského Ruska – zajímavou paralelu můžeme vidět v samostatné účasti Čechů na olympiádách od roku 1900. Již na londýnské olympiádě získali Finové svých prvních pět medailí (1 zlato, 1 stříbro a 3 bronzy), ale až následující olympijské hry ve Stockholmu 1912 přinesly opravdový mezinárodní úspěch finských sportovců – 26 medailí, z toho 9 zlatých. Hvězdou první velikosti se stal vytrvalec Hannes Kolehmainen se ziskem 3 zlatých a 1 stříbrné. Už tak neuvěřitelnou medailovou sbírku finští atleti ještě mnohonásobně rozšířili v meziválečném období. Jména jako Ville Ritola (5 zlatých a 3 stříbrné) a především Paavo Nurmi (9 zlatých a 3 stříbrné) snad není ani třeba představovat.

Právě díky těmto medailovým žním se Finové řadí mezi nejúspěšnější jak mezi jednotlivci – Nurmiho v počtu olympijských vítězství překonal až v roce 2008 fenomenální Michael Phelps – tak mezi státy; Finsko má dodnes nejvyšší počet zlatých olympijských medailí z letních her v přepočtu na počet obyvatel. Tak jak dnes dominují vytrvaleckým tratím atleti z Keni nebo Etiopie, patřili ve 20. letech 20. století mezi neporazitelné šampiony právě „létající Finové“, jejichž věhlas a popularita byly na tehdejší dobu vskutku enormní. Když v roce 1952 pořádaly Helsinky XV. olympiádu, právě Kolehmainenovi a Nurmimu připadla čest přinést a zažehnout na stadionu olympijský oheň. Jelikož Finové v té době již nedisponovali závodníky na vrcholné úrovni, adoptovali si vytrvalce z jiné malé země. Byl jím Emil Zátopek, který třemi triumfy na dlouhých tratích vytvořil dosud nepřekonaný a asi i nepřekonatelný rekord. Finům Zátopkovy výkony doslova učarovaly a jeho dobrosrdečná a otevřená povaha si je ihned získala. Zátopek, Finy přezdívaný Satupekka neboli „pohádkový Péťa“, tak mezi finskými pamětníky patří dodnes k nejoblíbenějším zahraničním sportovcům.

Zřejmě labutí písní létajících Finů se staly triumfy Lasseho Viréna na olympiádách v Mnichově (1972) a Montréalu (1976). Zvláště vítězství na 10 000 metrů v mnichovském závodě bylo přímo symbolickým příkladem vytrvalosti, zarputilosti a nezdolné bojovnosti, jež je Finy označována jako sisu, a která má mnohdy až mytické rozměry.

Tomáš Masař

Virénův pád i vítězný finiš ke zhlédnutí zde:

Obrázek – zdroj: Wikimedia Commons