Položíme-li si otázku po vzájemném vztahu světoznámého finského spisovatele Miky Waltariho (1908 – 1979) a naší země, určitě nás na prvním místě napadne velká obliba jeho děl mezi českými čtenáři. Podíváme-li se ale na jediný doklad autorova pobytu v českých zemích, na úryvek z právě přeloženého cestopisného deníku Vlak osamělého muže (2018, Hejkal s.r.o., Havlíčkův Brod, převedla Markéta Hejkalová; orig. Yksinäisen miehen juna z roku 1929), o Waltariho oblibě našich geografických šířek a délek naopak příliš hovořit nelze.

Autor, jenž rovněž proslul jako velmi zcestovalý muž, v knize popisuje první cestu do svého oblíbeného města, Istanbulu, do nějž mj. umístil děj několika děl. Waltari tehdy do Turecka cestoval přes mnoho evropských zemí hlavně železnicí. Při přesunu z Berlína do Vídně měl vlak dvouhodinovou zastávku na Masarykově nádraží v Praze. To je reflektováno velmi krátkou, přibližně jednostránkovou pasáží. Do Prahy přijel Waltari večer, již za tmy, a z nádraží si vyšel na procházku do města. Jako průvodce večerní Prahou se mu nabídl omšelý Žid, hovořící údajně špatně německy, za což se mu spisovatel odvděčil párkem zakoupeným ve stánku před budovou a po návratu na nádraží i pěti korunami.

V úryvku si nelze nepovšimnout leitmotivů typických pro Waltariho druhé poloviny 20. let obecně, urbánnosti a strojové romantiky. Lze je například konfrontovat s dílem Velká iluze (orig. Suuri illusioni z roku 1928, česky 2016). I v autorově pražském úryvku se píše o špinavě červených světlech reklam na hlavní třídě s tramvajemi, obchodech se slevami a výprodeji, i o širokých a osvětlených ulicích večerní Prahy. „Jen ve vlaku tkví něco velkého a krásného.“ (s. 34) je zvolání mladého, ani ne dvacetiletého spisovatele, zastupujícího generaci, která hledí především do exotických dálek a nechce setrvávat v zatuchlém domově. Waltari rovněž nezapře sám sebe a svůj typický smysl pro detail při psychologickém líčení svého židovského průvodce.

Českého čtenáře ale zajisté překvapí spisovatelův příkrý tón, jímž hodnotí meziválečnou středoevropskou metropoli v době první československé republiky, kterou mnohdy chápeme jako „zlatý věk“: „O Praze se říká, že je to krásné město. Nevím. Těch pár hodin, které jsem v ní strávil, ve mně zanechává tíživý, chudý, smutný dojem. Vidím špínu, omšelé reklamní tabule, bledé, smutné obličeje.“ (tamtéž). Autor si všímá žen sedících na svých rancích a kolem pobíhajících dětí; lidé na nádraží jsou chudí, špinaví a špatně oblečení, a Waltari údajně ihned poznal, že přijel do chudé země. Kolem bylo temno a ponuro, nádražní lampy svítily příliš tlumeně a procházka naplnila autora melancholií. Praha, do které se Waltari již nikdy nevrátil, tak pro něj zůstala tmavá a smutná.

Ve finské knize Praha – kirjailijan kaupunki (Praha – autorovo město; SKS, Helsinky, 2005), redigované Jussim-Pekkou Hakkarainenem, shrnující úryvky z děl mnoha finských spisovatelů reflektujících jejich návštěvu Prahy zjistíme, že Waltariho pohled je ve spektru postřehů z odpovídající doby vyloženě ojedinělý, i když ne všechny jsou naprosto jednoznačně pozitivní. Když jsem jeho úryvek četl poprvé, představoval jsem si chmurný mlhavý, studený listopadový večer s drobným deštěm, jehož atmosféra by takovéto hodnocení mohla opravňovat; z cestopisu ale zcela jednoznačně vyplývá, že byl červen a léto v plném rozpuku. Zvlášť překvapivá je spisovatelova poznámka o „chudé zemi“, když v meziválečném období Finsko, se kterým Waltari mohl poměry poměřovat, ještě Československo nijak hospodářsky nepřevyšovalo. Zdálo by se až, že autor líčí dobu po Velké hospodářské krizi, nicméně v roce 1929 ani Československo ještě její důsledky nepocítilo – to mělo teprve přijít.

Úryvek se můžeme pokusit „odpsychologizovat“ s tím, že negativní hodnocení je důsledkem autorových melancholických pocitů. Je faktem, že v celém Waltariho díle – a rovněž v této knize – není melancholie zřídkavá a autorské já často propadá chmurám; sám autor mj. skutečně trpěl depresemi. Spisovatelovy komentáře z deníku navíc rovněž nijak nešetří ani další města: Berlín autor nenávidí, protože ho již moc zná, Vídeň je popudlivě konvenční s těžkým vzduchem a po příjezdu do Istanbulu je vyloženě zklamaný. Tam měl jen vždy dost času své emoce poopravit, což v Praze neměl.

Lze se ale také sebekriticky zamyslet, jak by dopadlo dvouhodinové zastavení cizince v Praze a jeho procházka kolem „Masaryčky“ či „Wilsoňáku“ dnes – je právě toto milieu něčím, co „umíme“, a co můžeme cizincům bez uzardění ukazovat? Anebo můžeme zaspekulovat v tom smyslu, že ve skutečnosti měl Waltari Prahu rád, pouze jí to zastíral.

Jan Dlask

 

Obrázky – zdroje: antikvaari.fi, eliaskirja.fi, hejkal.cz

Mika Waltari kolem r. 1929:

Obálka prvního vydání Waltariho knihy (1929):