Jedna z definic tzv. maahanmuuttajakirjallisuus neboli migrantské literatury zní: Migrační literaturou nazýváme v současnosti obecně literaturu, která pojednává o globalizaci a migraci. Že vám to připadá poněkud vágní a příliš obecné? Je to tím, že pojem migrační literatura nemá přesně vymezené hranice a i ty matně tušené se rozpadají pod množstvím nejrůznějších kritičtějších otázek, které k ní směřují.
Už samotné slovo maahanmuuttajakirjallisuus vzbuzuje emoce. Jak říká Alexandra Salmela, slovenská spisovatelka žijící trvale ve Finsku a tvořící ve finštině, slovo přistěhovalec má nahořklou pachuť, člověk si při něm vybaví spíš sociální případ žijící v ghettu. Proto přicházejí na pořad dne nová označení, např. přeshraniční nebo diasporická. Nejneutrálnější je ale termín novofinská literatura.
Finsko je se svou tradicí migrační literatury teprve nováčkem. V zemích s delší zkušeností s migrací jsou autoři s přistěhovaleckými kořeny výraznou součástí domácí literární scény. Jako příklad může posloužit Velká Británie a Salman Rushdie či Zadie Smith nebo Švédsko a Susanna Alakoski či Jonas Hassen Khemiri.
Ačkoliv o migrační literatuře ve Finsku můžeme mluvit už od 90. let minulého století, součástí hlavního proudu se pomalu stává až po roce 2010. V 90. letech do Finska v důsledku politických krizí ve svých domovských zemích míří Somálci a občané zemí bývalé Jugoslávie – Srbové, Albánci, bosenští muslimové a Chorvati. Z bývalého Sovětského svazu se vrací více než 25 000 Ingrijců. Protože v 90. letech nastala výrazná hospodářská krize a nezaměstnanost dosáhla velmi vysokých čísel, vztah k novým obyvatelům nebyl právě ideální.
To je vidět i v dílech z této doby, přičemž na mnoho společenských problémů naráží i literatura 21. století. Můžeme zmínit např. román Azyl (Turvapaikka, 1995) Arta Salminena, který pojednává rasismus a ve kterém se objevuje také reflexe identity, která se jako červená linie vine celou migrační literaturou. „‚Nikdo zřejmě nechápe, že uprchlíci nejsou ďáblové ani andělé. Jsou to lidé,‘ řekl Hynynen. ‚Oni nejsou lidé. Byli to lidé. Teď jsou to uprchlíci.‘“
Kromě identity díla často narážejí i na stereotypy, které si Finové s přistěhovalci spojují. Literatura zareagovala i na vzestup krajní pravice a populismu, který se nevyhnutelně obrátil právě proti uprchlíkům – román Popula Pirjo Hassinen, který byl v roce 2012 nominován na Cenu Finlandia, je politickou alegorií a psychologickou studií krajní pravice a motivů jejích podporovatelů. Tuto tematiku zpracovávají např. i romány Hitlerovo žebro (Hitlerin kylkiluu, 2012) Peteho Suhonena či Lepší svět (Parempi maailma, 2012) Jariho Järvely.
Mezi tématy nechybí ani islám a feminismus, ať už se jedná o postavení žen v muslimské společnosti, nebo zacházení s ženami pocházejícími ze zahraničí. Velmi výrazným počinem v této oblasti je román Ne před slunce západem Johanny Sinisalo (česky 2003). Jednou z postav je i mladá Filipínka Palomita, kterou si finský opilec koupil za ženu a která mu slouží jako otrocká pracovní síla a sexuální hračka.
Ač se jedná o závažná témata, autoři je často zpracovávají s humorným nádechem či satirou. V povídkové antologii Proboha, jaký Novofin? (Mikä ihmeen uussuomalainen?, 2009) najdeme třeba povídku již zmiňované Alexandry Salmely To pravé, skutečné, imigrantské blues (Se oikea, aito maahanmuuttajablues; česky v překladu Martiny Šímové v Plavu 3/2014), v níž autorka se značnou nadsázkou z pohledu přistěhovalce glosuje finské stereotypy a předsudky.
Důležitou součástí problematiky migrační literatury je, kdo a z pohledu koho o migrantech či migraci mluví. Literární díla se sice zaobírají přistěhovalectvím, sami přistěhovalci se ale ke slovu příliš nedostávají. Některá jména jsou přesto už dnes stálicemi literární scény – vedle Alexandry Salmely je tu Sofi Oksanen, jedna z nejznámějších spisovatelek současnosti, pyšnící se estonskými kořeny, Roman Schatz zase německými. Význačnou autorkou je i švédsky píšící Zinaida Lindén, spisovatel a režisér iráckého původu Hassan Blasim nebo Pajtim Statovci, autor románu Moje kočka Jugoslávie (česky 2016). Přistěhovalecké hlasy tedy rozhodně nemlčí, ale jak cizí kultury do budoucna ovlivní tu původní finskou, na to si musíme ještě chvíli počkat.
Anna Jirásková
Obrázky – zdroje: teos.fi, wikipedia commons, kosmas.cz
Alexandra Salmela v roce 2010 na besedě po vydání své románové prvotiny 27 eli kuolema tekee taiteilijan (česky vyšlo v r. 2012 pod názvem 27 aneb smrt vás proslaví):
Sofi Oksanen získala v r. 2010 Cenu Severské rady za literaturu:
České vydání románu Pajtima Statovciho Kissani, Jugoslavia:
