V době nadcházejících voleb Finové často říkají, že přišel čas „promyslet si svého kandidáta“. Z toho, že je pouze jeden, by bylo možné usoudit, že se ve Finsku volí většinovým systémem podobně jako ve Velké Británii, USA či u nás ve volbách senátních: tedy že v každém volebním obvodu je vybírán jeden zastupitel a z kandidátů zvítězí ten, kdo zde získá nejvíce hlasů.

Finské sněmovní volby jsou ale vlastně postavené na velmi podobném poměrném d’Hondtově systému jako sněmovní volby české. Stejně tak jako u nás do Poslanecké sněmovny se do finského parlamentu zvaného Eduskunta, která je zde ale komorou jedinou, volí jednou za čtyři roky 200 poslanců. Země je rozdělena do třinácti volebních obvodů s různým počtem křesel, přidělených podle příslušného počtu voličů. Stejně jako u nás získává každá strana v obvodu poměrný počet mandátů podle množství pro ni odevzdaných hlasů.

Zatímco ale v České republice odevzdává volič svůj lístek celé straně a případně může dát až čtyřem kandidátům preferenční hlas, ve Finsku vybírá z veškeré nabídky všech stran v daném obvodu kandidáta pouze a jen jednoho. Hlas pro tohoto kandidáta je jednak hlasem pro celou stranu – neboť, jak jsme uvedli, podle počtu všech obdržených hlasů se jí pro daný obvod přidělí příslušný počet mandátů – je ale rovněž hlasem pro něj samotného. Následně je totiž třeba určit, kteří kandidáti mandáty získané stranami obsadí. To se děje v následné proceduře, která zajistí, aby do poslaneckých křesel přidělených stranám usedli právě ti kandidující, kteří od voličů získali nejvíce hlasů.

Finský systém je tak unikátním kombinovaným systémem poměrné volby stran a přímé volby osobností. Ve Finsku kandidují buď jednotlivé strany, nebo jimi takticky zakládané předvolební koalice, či nezávislá nejméně stočlenná sdružení voličů s možností nominace vlastních kandidátů. Pro nikoho tu pro vstup do sněmovny tak jako u nás neexistuje jakákoliv procentuální uzavírací klauzule, navíc ještě pro koalice odstupňovaná. K parlamentnímu zastoupení pak stačí získat dostatečný počet hlasů pro přidělení alespoň jednoho mandátu. Finští voliči mají možnost odvolit i v tzv. předběžném hlasování, čehož využívá značné procento lidí, neboť v rozlehlé zemi je často problémem se v daném jednodenním termínu osobně dostavit do volební místnosti.

Jaké jsou výhody popsaného kombinovaného systému volby stran a osobností? Spočívají především v tom, že politikům nestačí se pouze dostat na stranickou kandidátku, na níž navíc neexistují jakákoliv přední „volitelná“ místa – pořadí kandidátů je totiž abecední. Také nelze jen spoléhat na charizmatického lídra, který si s sebou do sněmovny vytáhne své, voličům neznámé, nohsledy. Politik musí být ve svém obvodu známější i důvěryhodnější než jeho spolustraníci, aby voliči dali hlasy právě jemu. Z hlediska voliče pak není volba anonymní, při nutnosti vybrat jednu jedinou osobu ho na kandidátce názorově blízké strany nebudou tolik odrazovat případní pochybnější lidé, a je naopak velmi pravděpodobné, že z velmi širokého spektra mnoha desítek kandidátů jednoho pro sebe nejdůvěryhodnějšího vybere. V době internetu mu k rozhodnutí navíc může posloužit vaalikone (doslova volební stroj, česky volební kalkulačka), vyhodnocující shodu jeho názorů s názory jednotlivých kandidátů napříč celým politickým spektrem.

Je nepochybné, že i mnohý český volič by ocenil takovou možnost pozitivní osobní volby spočívající v širokém výběru mezi tolika kandidáty. Popsaný systém se navíc vedle voleb parlamentních užívá i pro všechny ostatní typy finských voleb mimo prezidentských, které probíhají tak jako v České republice dvoukolově a většinově.

Jan Dlask

 

Obrázky – zdroje: wikimedia commons, www.iisalmi.fi, blogi.foreca.fi

Ukázka volebního lístku s kandidátkami všech stran z komunálních voleb, na němž volič vybírá jen jediného kandidáta – obec Iisalmi:

 

Volební kampaň v Helsinkách r. 2007: