Finsko a jeho dějiny nepatří zrovna k nejfrekventovanějším tématům v českých učebnicích dějepisu. Většina lidí má alespoň základní povědomí o tom, že Finsko bylo po dlouhá staletí součástí švédského království. Někteří dokonce mají i ponětí o tom, že po většinu 19. století byl finským panovníkem ruský car. Málokdo však již ví, že Finsko mělo po krátkou dobu dokonce i svého krále. Právě na tuto poněkud pozapomenutou část finské historie se nyní zaměříme.
Poté co ruského cara smetla na počátku roku 1917 revoluce, jej v lednu následujícího roku bolševici pro jistotu zavraždili v jednom jekatěrinburském sklepení i s celou rodinou, díky čemuž získali Finové možnost reálně usilovat o svůj vlastní nezávislý stát, což se jim také v prosinci 1917 podařilo. Původně byla finská ústava koncipována v republikánské dikci, ale po krátké, o to však krvavější, občanské válce na jaře roku 1918 se vítězné konzervativní kruhy z obavy před radikálním socialismem rozhodly pro konstituční monarchii.
Zaběhnutou praxí v 19. století bylo povolat na uvolněný evropský trůn jednoho z panovníků z některého malého německého knížectví. Jako příklad mohou sloužit královské rody vládnoucí v té době v Belgii, Portugalsku, Řecku, Rumunsku nebo Bulharsku. Také panovnické rodiny evropských velmocí, jako byly Velká Británie nebo Rusko, byly pravidelně zásobovány přísunem čerstvé německé krve. A vzhledem k tomu, že nejvýznamnějším finským spojencem v boji o nezávislost bylo právě Německo, bylo jen logické, že se i Finové obrátili tímto směrem. Ve snaze pevně propojit finský osud s Německým císařstvím a využít co nejvíce jeho velmocenského postavení padla první volba na jednoho z mladších synů samotného císaře. Vilém II. však nehodlal žádného ze svých synů vyslat do tohoto severského dobrodružství a po dalších jednáních bylo nakonec dohodnuto, že na finský trůn nastoupí císařův švagr Fridrich Karel Hesensko-Kasselský.
Budoucí finský král, vědom si svých povinností vůči nové zemi, se na své budoucí panování začal pečlivě připravovat a z úcty ke kalevalským tradicím si za své panovnické jméno zvolil zkrácenou verzi jména jednoho z hlavních hrdinů slavného finského eposu Kalevaly, Väinämöinena. 9. října se pak z Fridricha Karla stal rozhodnutím finského parlamentu král Väinö I.
Historický vývoj však jeho panování nepřál. Vývoj na frontách 1. světové války se v průběhu léta a podzimu otočil a Německo bylo 11. listopadu donuceno kapitulovat. Císař Vilém II. o několik dnů později abdikoval. Se změnou situace bylo pro velkou část vlivných Finů nepřijatelné, aby byli nadále spojováni s poraženým Německem. Také Fridrich Karel usoudil, že je jeho postavení neudržitelné a 14. prosince se finského trůnu vzdal. Následně byla ve Finsku vyhlášena republika. Paradoxně tak byl Väinö I. prvním a zároveň i posledním finským králem. Ve svém království nikdy skutečné nevládl, a dokonce jej ani nikdy nenavštívil.
Tomáš Masař
Obrázky – zdroj: wikimedia commons
Fridrich Karel Hesensko-Kasselský:
