„Mládí je prý nejkrásnější období života. Jak sakramentsky těžký to pak musí být v dospělosti?“ ptá se jedna z ústředních postav filmu S borovou šiškou pod zády (Käpy selän alla, 1968) a tím i shrnuje hlavní myšlenku celého snímku. Věděli jste, že nová vlna se objevila nejen v československé a francouzské kinematografii, ale také v té finské?

„Po obrazové stránce se pokoušíme o něco nového. Něco nového, intimního, o upřímné zachycení přítomné chvíle a – člověka.“ Těmito slovy popsal režisér Mikko Niskanen natáčení filmu S borovou šiškou pod zády. V období, kdy finská kinematografie zaznamenávala úpadek, se tento snímek stal kultovním a výrazně přispěl k prosazení finské nové vlny.

Od počátku 60. let se finský film nacházel v krizi. Upadala průmyslová produkce velkých studií a vlivem televize navštěvovalo kina méně lidí. Režisér Jörn Donner se ve své eseji z roku 1961 vyjádřil, že „finský film se nachází v roce nula“. Tím poukazoval na snahu vytvořit hranici mezi starým a novým způsobem natáčení. Ve Finsku se změnila vládní politika a do kinematografie se začalo investovat prostřednictvím podpory a udělováním finančních ocenění. Tento vývoj v roce 1969 vyvrcholil založením Finské filmové nadace. Přelom ve způsobu zobrazování příběhu znamenal právě film S borovou šiškou pod zády.

Tento snímek bezpochyby patří mezi finskou filmovou klasiku. Byl tak oblíbený, že se záhy stal vlajkovou lodí nové vlny a vdechl nový život finské kinematografii. Odlišoval se nejenom produkcí, která vybočovala od dobových konvencí, a scénářem Marji-Leeny Mikkoly, který se během natáčení měnil a doplňoval, ale také způsobem výrazu a ideologií, kterou představoval. Jeho hrdiny se stali mladí studenti a stěžejním tématem jejich postoje, chápání světa, hodnoty a zábrany, jejich radost ze života a zároveň úzkost. Tato témata jsou ve filmu navíc formulována způsobem, jenž oslovil mladou generaci, a proto se také její velká část s nimi mohla identifikovat. Film ve Finsku zhlédlo v kinech 700 000 diváků a prodal se do třinácti zemí.

Setkáváme se v něm se čtveřicí kamarádů, kteří tvoří dva páry: bohémský Santtu (Eero Melasniemi) a konformní Riitta (Kristiina Halkola), upjatá Leena (Kirsti Wallasvaara) a žoviální Timppa (Pekka Autiovuori). Přátelé spolu stanují u jezera a bezstarostně se oddávají letním hrátkám. Volná příroda pro ně symbolizuje rozkvět mládí a svobodu, v neposlední řadě i tu sexuální. V lůně přírody se postavy uvolňují, stávají se otevřenějšími, ale zároveň citlivějšími a náchylnějšími zabývat se maličkostmi. Užívají si prázdnin a lehkovážnosti, ale pomalu se také obracejí do svého nitra, kde potkávají vlastní já a s ním spojené bolístky dospívání. V kontrastu s jejich letní bezstarostností stojí jejich urbánní zázemí a život ve městě a s ním spojená nespokojenost, nepřizpůsobivost a úzkost.

Ta se odráží i v úvodní písni Kaje Chydeniuse a Marji-Leeny Mikkoly s názvem Laulu rakastaminen vaikeudesta, tedy v písni o tom, jak těžké je milovat. „Je v tomhle městě těžké pohledat, koho by člověk mohl milovat, zde nesmíš lásku na odiv dávat, musíš ji tajit, dobře ukrývat,“ zpívá Kristiina Halkola. Píseň se stala výchozím bodem filmu a odrazovým můstkem pro příběh, postavy a výběr herců. Těm bylo v době natáčení něco přes dvacet. Byli to nezkušení studenti divadelní fakulty a jejich tváře nikdo neznal, ale filmům v šedesátých letech dali nový výraz.

Režisér Niskanen se vyjádřil, že chtěl vytvořit skutečný filmový dokument o skutečných mladých lidech pro mladé lidi. K tomu potřeboval úplně „nový“ film. „Jediným orientačním bodem mi byl vlastní pocit,“ řekl. Jeho pocit ho bezpochyby nezklamal. S borovou šiškou pod zády je odvážný snímek mladé generace, který na své aktuálnosti neztrácí ani dnes.

Ivona Mendelová

 

Plakát k filmu S borovou šiškou pod zády:

Obrázky – zdroje: wikimedia commons, ww.yle.fi