Finské základní školství – zázrak ze Severu?

Když byly v roce 2000 zveřejněny výsledky největšího mezinárodního srovnávacího testu v oblasti vzdělávání PISA (Programme for International Student Assessment), jehož se zúčastnili patnáctiletí žáci z 32 zemí světa, bylo to překvapením pro mnohé, včetně finských učitelů: Finsko se umístilo na první příčce ve čtenářské, na čtvrté příčce v matematické a na třetí příčce v přírodovědné gramotnosti. V celkovém skóre bylo Finsko jednoznačným vítězem. Od té doby severská země své úspěchy – i přes mírné zhoršení v posledních dvou šetřeních –  pravidelně opakuje a stále více expertů i laiků se ptá, v čem spočívá tajemství finského vzdělávacího „zázraku“.

Cesta k němu byla poměrně dlouhá – školská reforma ve Finsku odstartovala na konci 60. let a byla realizována postupně od chudého severu k bohatému jihu v průběhu let sedmdesátých, plody však začala přinášet až o 30 let později. Podstatou reformy byla celonárodní standardizace základního školství a vznik tzv. jednotné základní školy (peruskoulu), která má poskytnout stejně vysokou úroveň vzdělání všem dětem bez ohledu na mateřský jazyk, pohlaví, bydliště a ekonomické postavení. Prakticky všechny základní školy ve Finsku jsou financovány z veřejných zdrojů, žáci neprocházejí žádnými srovnávacími testy a nesestavují se žebříčky úspěšnosti ani kvality jednotlivých škol, neboť stát se snaží zaručit, aby všechny školy – ať v hlavním městě nebo v sámské vesnici za polárním kruhem – poskytovaly stejně kvalitní vzdělávání.

Klíčem k němu jsou přirozeně kvalitní pedagogové – školy si je vybírají z nejlepších absolventů finských pedagogických fakult. Na tu helsinskou je přitom v některých letech přijato menší procento uchazečů než ke studiu medicíny nebo práv (5-10 %). Učitelé mají ve Finsku vysokou společenskou prestiž, čemuž odpovídá i jejich finanční ohodnocení Ve třídě učitelé tráví mnohem méně času než jejich kolegové v jiných, zejména západoevropských zemích – obvykle jen 4 hodiny denně. Několik hodin za týden také věnují svému odbornému růstu a dalšímu vzdělávání.

Zcela jiný přístup mají Finové i k samotným žákům. Finské děti do školy nastupují až v sedmi letech a prakticky nedostávají domácí úkoly. Ve škole tráví méně času než jejich vrstevníci v jiných evropských zemích a část dne prožijí neorganizovanou hrou venku, a to za každého počasí. Všechny děti včetně těch  hendikepovaných (s výjimkou nejtěžších postižení) chodí do stejné školy, i proto má každá škola k dispozici zástup odborníků – od psychologa, přes speciální pedagogy až po učitele specializujícího se na výuku finštiny jako druhého jazyka. Finsko tak dosáhlo nejen jedněch z nejlepších výsledků v průzkumech PISA, ale také nejmenších rozdílů na světě mezi svými nejslabšími a nejnadanějšími žáky.

Finští učitelé s oblibou říkají, že chytrého žáka umí učit i hloupý učitel. Mnohem větší výzvou jsou ti nejslabší nebo jakkoliv znevýhodnění, na něž se finský vzdělávací systém zaměřuje především. Výsledkem je úsměvný paradox: země, která se programově vzdala všech žebříčků a testování svých žáků, se opakovaně umísťuje na předních příčkách nejsledovanějšího vzdělávacího testování na světě.

Bára Skálová

 

Základní škola v roce 1979:

 

Děti se ve škole učily i čistit si zuby:

 

Finské děti chodí o přestávkách ven i v zimě:

 

Obrázky – zdroje: yle.fi, www.lapinkansa.fi

Úvod > Finsko100 > Finské základní školství – zázrak ze Severu?