Návštěvníci Laponska se setkávají s převážně rezavěhnědošedým milým a nebojácným ptákem, sojkou zlověstnou (Perisoreus infaustus, finsky kuukkeli, kuussanka, kuukhainen), létající v páru nebo rodinných hejnkách. Odkud se vzalo její děsivé druhové jméno, jestliže je to pták jednoznačně sympatický vzhledem, hlasem i chováním? Snad by se nabízelo to, co je typické pro nejeden severský ptačí druh: ptáci se nevyzpytatelně objevují i tam, kde je lidi neznají (třeba na jihu Švédska), a vždy jako stvrzení mimořádně dlouhé a kruté zimy a tedy předzvěst všeho, co pak ještě celkem nedávno následovalo: hladu, nemocí, epidemií, smrti, případně i neúrody v dalším roce.
V Laponsku všichni ptáci představují pro hladového poutníka nebezpečí (srov. Staré laponské náboženství od Václava Marka). Pro „blázny do Laponska“ (lapinhullut) je však právě sojka zlověstná ptákem štěstí (onnenlintu) a vítaným společníkem na jinak víceméně osamělé pouti. Nejsou tedy oni blázni do Laponska přicházející z jihu jen opravdovými blázny, kteří namísto toho, aby se sojky varovali a případně se ji snažili zabít, z neznalosti riskují? Nebo si naopak z Carla von Linné, který tohoto ptáka v 18. století klasifikoval a pojmenoval, jeho laponští informátoři vystřelili? Odpovědi je třeba jako vždy hledat v archivech.
Jenny a Samuli Paulaharjuovi sebrali o sojce zlověstné ve 20. a 30. letech následující zmínky:
„Cesta vede tam, kudy lesem letí kuukhainen. Je to pták štěstí.“
„Kuukkeli je pták štěstí. Obdivujeme se jí, když se přiblíží k domu nebo k nám, když jsme venku. Jednou šla má dcera do Karunki. V ten den přiletěla kuukkeli na okno a nehnula se, dokud jsme nevyrazili. A dcera se pak dobře provdala do Aapajoki.“
Na druhou stranu však existují i jiné auspicie:
„Když lovec natrefí na kuussanku, neuloví nic. Pokud mu kuussanka přeletí přes cestu, znamená to, že utrpí ještě další škodu. Kuussanka je smolným ptákem.“
„Na kuussanku se nesmí střílet, protože si tím člověk zkazí pušku. Les raději vydá celý svazek veverek než jedinou kuussanku. Když les pošle lovci do cesty kuussanku, znamená to, že vzal všechny ptáky pod svou ochranu. Tehdy jsou oči očarované, takže lovec ani jeho pes ptáky nevidí.“
„Když lovce v lese provází kuussanka, je to špatné znamení. Pokud ji však zastřelí, štěstí se mu vrátí.“
V jistém smyslu je tedy sojka zlověstná podobná naší a Krakonošově sojce obecné, i když ta les před vetřelcem varuje daleko hlučněji. Les jejím prostřednictvím dává člověku najevo, jak se má chovat. Potíž pak případně nastává v ambivalenci možných výkladů těchto znamení.
Zajímavé je, že plná týchž rozporů je i její nejbližší příbuzná, totiž severoamerická sojka šedá (Perisoreus canadensis), podle indiánského slova wísagíčak přezdívaná Whiskey Jack. Ta se kromě zbarvení od eurasijské sojky zlověstné vůbec neliší. Sice vždy trapperům plenila zásoby potravin, ale zastřelit se nesměla, protože to by lovci přineslo smůlu. K tomu se přidává indiánský Trickster (česky zpravidla Šprýmař), který na sebe bere podobu všeho možného, nejčastěji kojota. Je to nejednoznačná postava, která přináší smůlu i štěstí. V Kanadě mají Kríové coby svého Šprýmaře Wísagíčaka (Weesageechak a četné jiné přepisy, Evropané to slyšeli jako Whiskey Jack). To je bytost dobrotivá a přinášející mravní ponaučení, i když mnohdy také poťouchlá až škodolibá.
Takže se sojkami těžko říct: buď se k nim člověk postaví jako Anče a dobře se provdá, anebo jako Trautenberk sojku zastřelí a zkazí si pušku, ale může i zbohatnout. Carlu von Linné něco prostě nevyšlo, protože se „zlověstností“ to jednoznačně přehnal. Jeho označení „infaustus“ ostatně převzalo zřejmě jen názvosloví německé (Unglückshäher) a české. Pro Nory a Švédy se jedná o sojku „lišejníkovou“, pro naprostou většinu jazyků včetně angličtiny pak „sibiřskou“.
Michal Kovář a Jiří Hrubý
Pro srovnání pár kanadských sojek šedých:
Obrázky – zdroje: Wikimedia Commons
Nenasytná sojka zlověstná u severofinské Ruky: