Čekání na operu

Jak se Finsko pomalu, ale jistě stalo operní velmocí

V oblasti vážné hudby Finsko proslulo zejména díky Jeanu Sibeliovi. Největší finský skladatel byl ale především symfonik, a i když napsal také řadu písní a některé jeho symfonické básně mají výrazné vokálové party, do dějin opery se prakticky nezapsal. Jedno hudební drama, Pannu ve věži (Neito tornissa), sice na žádost filharmonického orchestru zkomponoval, nicméně po premiéře tohoto půlhodinového dílka roku 1896 zakázal jakékoli jeho další uvedení, dokud neučiní potřebné úpravy. K nim už ovšem nikdy nedošlo, a tak se Finové od svého národního skladatele opery nedočkali.

Čekání na velké dílo nejkomplexnější umělecké formy tak pokračovalo i po Sibeliovi. První finská opera Hon krále Karla (Kung Karls jakt) byla sice uvedena už roku 1852, ale mezinárodní ohlas nezaznamenala. Jednalo se navíc o singspiel, v němž velmi výraznou část tvořila mluvená složka. Jeho autorem byl skladatel německého původu Fredrik Pacius (mimo jiné autor hudby k finské hymně Maamme) a libretistou spisovatel Zacharias Topelius.

O velkolepé hudební drama se pokoušela řada význačných finských komponistů počátku 20. století (Oskar Merikanto, Selim Palmgren, Erkki Melartin, Armas Launis), a ačkoli jsou jejich počiny, nezřídka zpracovávající náměty z eposu Kalevala, v domácím kontextu pozoruhodné, světového věhlasu se jim nedostalo. A jiným zase nepřály okolnosti – geniální operní dílo Juha (dokončeno 1922), které Aarre Merikanto zkomponoval podle stejnojmenné románové předlohy Juhaniho Aha, bylo na svou dobu příliš moderní a na první jevištní uvedení si muselo počkat až do roku 1963. Tehdy premiéra způsobila ohromnou senzaci a pozapomenutá opera se ze dne na den stala ideálem domácího hudebního dramatu. Ironií osudu ovšem je, že její autor byl v té době už pět let po smrti.

V meziválečném období byl za vrcholného domácího skladatele operního žánru považován Leevi Madetoja, jehož Seveřany (Pohjalaisia, 1924), využívající severských lidových melodií, Finové rychle přijali za „národní operu“. Ve 20. a 30. letech pronikla dokonce i za hranice Finska, konkrétně do Švédska, Dánska a Německa. V linii melodických oper se silnými severskými náměty pak v poválečné době pokračoval Tauno Pylkkänen, jehož proslavily především díla Vlčí nevěsta (Sudenmorsian, 1948) oceněná třetím místem v soutěži Prix-Italia a o bezmála dvacet let pozdější Neznámý voják (Tuntematon sotilas, 1967).

Opravdový mezinárodní průlom finské opery ale přišel až v 70. letech 20. století. Rok 1975 měl na programu dvě velké premiéry, které navždy změnily světový pohled na finské hudební drama. V červnu byl na Operních slavnostech v Savonlinně uveden Jezdec na koni (Ratsumies) Aulise Sallinena a o tři měsíce později uchvátila publikum Národního divadla v Helsinkách Poslední pokušení (Viimeiset kiusaukset) Joonase Kokkonena. Jezdec na koni je fiktivní, pět set let starý příběh podle libreta modernistického básníka Paava Haavikka. Poslední pokušení zpracovávají osudy pietistického faráře Paava Ruotsalainena z počátku 19. století. Tato dvě i další díla obou skladatelů zaujala světové operní domy a finská opera konečně ve velkém prorazila v zahraničí (Poslední pokušení byla roku 2005 uvedena i v Národním divadle v Praze).

Ve Finsku se proti Sallinenovi a Kokkonenovi zvedly nicméně i kritické ohlasy. Uskupení s názvem Otevřete uši (Korvat auki), jehož členové se snažili prosazovat ve Finsku moderní hudební trendy, označilo díla pro jejich příliš tradiční hudební jazyk a provinční domácí náměty za „ušankové opery“ (korvalakkioopperat). Na mezinárodním průlomu to ovšem nic nezměnilo a díla nejslavnější generace operních komponistů se uvádějí dodnes po celém světě. Od Aulise Sallinena kromě zmíněného Jezdce prosluly také opery Červená čára (Punainen viiva, 1978), Král odjíždí do Francie (1983) nebo Kullervo (1992). K významným skladatelům této vlny bývá řazen i Einojuhani Rautavaara, autor oper Vincent (1987) o životě malíře van Gogha či Aleksis Kivi (1997) o osudech tohoto význačného finského spisovatele.

Finská opera se od 70. let stala světoznámým pojmem. Na její úspěchy navázala mladší generace, která jde ve své tvorbě novou, veskrze moderní a postmoderní cestou. Přední místo v ní zaujímá Kaija Saariaho dlouhodobě žijící v Paříži. Její první operu Láska na dálku (L’amour de loin, 2000) inspirovanou legendou o životě jednoho z prvních trubadúrů Jaufrého Rudela v současnosti uvádí i Národní divadlo Brno.

V hudebním světě ale Finové nejsou známí jen díky skladatelům, ale také díky vynikajícím sólistům, kteří jsou obsazováni do hlavních rolí v nejslavnějších operních domech. Jejich nekorunovanou královnou je sopranistka Karita Mattila, která svým hlasem dlouhá léta čaruje především v Metropolitní opeře v New Yorku a často účinkuje například v operách Leoše Janáčka. Výčet všech dalších významných pěvců i instrumentalistů by vydal na hodně tlustou knihu. Finská opera tedy vstoupila na světovou scénu poměrně pozdě, ale její zlatý věk, zdá se, ještě zdaleka nekončí.

Michal Švec

VIDEA:

Juha Aarreho Merikanta v Národním divadle v Helsinkách (2012):