Stejně jako v mnoha jiných zemích, i Finové si na začátku tisíciletí volili v televizní anketě největší osobnost svých dějin. Zatímco Češi pojali celou soutěž se sebeironií sobě vlastní a v duchu demytizace svých dějin si raději vybrali všestranného a nikdy neexistujícího génia Járu Cimrmana, Finové hlasovali přece jen seriózněji. I když i dvanácté místo s 224 cm „největšího“ známého Fina Väinä Myllyrinneho svědčí o zdravém smyslu pro humor v zemi tisíce jezer.
Buď jak buď, finským vítězem se bez většího překvapení stal voják a politik Carl Gustav Emil Mannerheim (1867–1951). Jeho prvenství bylo vcelku očekávané, vzhledem k tomu, že s Urhou Kalevou Kekkonenem patřil k hlavním hybatelům finských dějin ve 20. století. Ani Mannerheima však nelze vnímat jednostranně a někteří Finové mu dodnes nemohou zapomenout především jeho roli v občanské válce.
Krátký, ale o to krvavější konflikt mezi bílými a rudými v roce 1918 národ rozdělil na dva znepřátelené tábory a během celého meziválečného období byla mezi přívrženci obou stran cítit velká tenze. Mnozí historici jako např. Matti Klinge poukazují na fakt, že Mannerheim sám odmítal popravy a perzekuci rudých a krátce po skončení války dokonce odcestoval ze země, a tudíž nebyl nijak zapojen do soudů s vůdci poražené strany. Pro velkou část rudých se přesto jako vrchní velitel vítězných bílých stal symbolem a hlavním viníkem bílého teroru, a také s ním spojených represí.
Poté, co v prosinci 1918 skončilo krátké intermezzo s „finským králem“ Fridrichem Karlem Hesenským, stanul Mannerheim dokonce nakrátko jako regent v čele země. V následných prezidentských volbách byl však poražen Kaarlem Juhem Ståhlbergem a následně se stáhl do ústraní. Ačkoliv se jej krajně pravicové hnutí Lapua a další konzervativní skupiny v meziválečném období snažily přimět k návratu do politiky a převzetí moci, Mannerheim tomuto pokušení odolal. Naopak založil Mannerheimovo sdružení pro péči o děti (Mannerheimin Lastensuojeluliitto), které se mělo starat o válečné sirotky obou stran občanské války a do určité míry tak zmírňovat napětí mezi oběma stále ještě znepřátelenými stranami.
Hvězdná hodina maršálova života přišla krátce po začátku druhé světové války. Finsko bylo na konci listopadu 1939 napadeno Sovětským svazem a hrdina občanské války byl opět povolán do zbraně. Nejen, že vedl chrabrý odpor Finů proti mnohonásobné přesile, ale pod jeho velením se opět sjednotil celý národ. Bílí bojovali vedle rudých a rozpory z občanské války byly minimálně pro tento moment zapomenuty. I přes velké hrdinství byli Finové nakonec poraženi a ani pokračovací válka nezměnila jejich osud. Dílem také zásluhou Mannerheima a jeho schopností se jim ale nakonec podařilo zachovat si nezávislost.
Jedním z paradoxů dějin je, že se největší Fin stal v dnešní době symbolem jak pro nekritické zbožňování, tak pro zavilý odpor. A přestože ani Mannerheima nelze vnímat jen černobíle, mnohé jeho portréty oscilují mezi dvěma extrémy, jež jeho počínání a život značně zkreslují. Na jedné straně je mnohými vnímán jako zachránce národa, na druhé straně v něm další vidí kata svých souvěrců. Tuto názorovou polarizaci lze ve Finsku spatřit dodnes: zatímco v Helsinkách stojí jeho jezdecká socha na hlavní ulici, co by kamenem dohodil od parlamentu, v „rudém“ Tampere ji obyvatelé s odporem odsunuli až na samý východní okraj města, odkud prý Mannerheim řídil rozhodující bitvu proti rudým. Krátce po vítězství v anketě navíc někdo sochu pomaloval rudými nápisy „řezník“ (lahtari), což se od té doby ještě několikrát opakovalo. Možná je někdy opravdu mnohem jednodušší vyvolit si za miláčka národa fiktivního hrdinu.
Tomáš Masař
Obrázky – zdroje: wikimedia commons, T. Masař, yle.fi
Jezdecký pomník maršála Mannerheima v Helsinkách vytvořil sochař Aimo Tukiainen (1960):
Posprejovaný Mannerheimův pomník v tamperské Leinole (2013):
